Jak se správně rozhodnout

Rozhodování je peklo. Mluvíme o tom, že minimálně 70krát za den se nad něčím rozmýšlíme, zda něco udělat nebo neudělat. Zdá se mi, že mnohdy přeceňujeme význam jednotlivých rozhodnutí. Že příliš času a energie věnujeme tomu, zda jít cestou A nebo volit plán B. A jsou i lidé, kteří žijí podle své denní rutiny a o jiných variantách nepřemýšlejí. A někdo se rozhoduje spontánně a hned. A nechá se vést vnějšími podněty, které se v daném okamžiku objeví.

Co je správné a jak si pomoci s rozhodováním. Nabízím pár tipů k zamyšlení.

1. Jsou v životě rozhodnutí, která jsou fatální. A pak jsou blbiny. Fatální je, zda žít nebo nežít. Děti si mohu „volit „taky jen do určité doby, ve 40 letech se lékařem nestanu, když mám dvě školní děti, není tak lehké se sebrat a cestovat po světě. A budovat svoji první firmu v 70 asi není to pravé. Odjet do Jižní Ameriky bez znalosti španělštiny jistě jde, ale třeba nějaká příprava by byla fajn. 

A pak jsou drobnosti – každodenní malé věci, které rozhodujeme. Je lepší, abychom na ně měli rutinu a nemuseli se rozhodovat. Ad absurdum je šatník Steve Jobse – vždy černý rolák, aby se nemusel rozhodovat co si vzít na sebe. Pro nás to může být ranní rutina, začátek pracovního dne, odpoledne přijít domů a jít hned běhat atd.

2. Rozum nebo srdce? Mám se rozhodovat pocitově, tak jak to cítím nebo si udělat logickou analýzu? V knihách je to jednoduché. Spočítej si to, udělej si business case a zároveň poslouchej i svůj vnitřní hlas, který ti napoví. Jenže jak má analytik poslouchat svému iracionálnímu vnitřnímu hlasu, když neumí číst svoje emoce a vnitřnímu hlasu nevěří. A jak si má intuitivní člověk udělat analýzu a umlčet to puzení v sobě, které mluví zcela jasně, aniž pracuje s fakty? 

3. Ráno moudřejší večera! Platilo to a asi to bude platit pořád. Je dobré se na dobré rozhodnutí vyspat Z toho také pramení rady typu – ráno se pusť do nejdůležitějších věcí dne, hlouposti nech na odpoledne. Taky se doporučuje, abychom drobná rozhodnutí vyřešili večer – třeba co co koupíme babičce k svátku nebo co budeme zítra vařit.

4. Můžeme si poslechnout druhé lidi, kteří nás znají. Kteří znají situaci, pro se rozhodujeme. Můžeme si věci načíst, vysledovat, orientovat se v literatuře. Dozvídat se více o věci, která nám činí starosti. Ale nemůžeme se rozhodovat jen na základě druhých lidí. Moje sestra vždy chtěla být zdravotní sestřičkou. Všichni jsme jí to vymlouvali, že je to těžká práce, že to není dobře placené atd. A šla na zemědělskou školu, která jí nebavila. Celý život dělala s čísly. A dnes říká – „Měla jsem na tu sestřičku jít. Byla to moje cesta.“ A vidím, že by se tam opravdu hodila.

A sbírání informací a orientace v problému by měla být časově omezená. Protože pak zjistíme, že je to natolik složité téma, že bychom mohli věnovat celý život jen přípravě na dobré rozhodování. Někdy je prostě potřeba tuto část ukončit a skočit do vody.

5. Když jsme v emocích, nerozhodujme se o ničem. Když jsme šťastní, jen si to užívejme, ale nepodepisujme hypotéku, která nám v daném okamžiku přijde výhodná a splacení se nám zdá lehké. 

Stejně když jsme naštvaní, smutní, bez energie, není dobré se rozhodovat. Když se necítím dobře, nemám o sobě valné mínění a rozhoduji se podle toho – to je špatně. Vyberu si možnost, na kterou se mi zdá, že v daném okamžiku stačím, ale to je špatně. Když se s někým rozejdete, zdá se vám, že už nikdy, ale opravdu nikdy o nás nikdo nebude mít zájem a spokojíme se s člověkem, o kterém bychom dříve vůbec neuvažovali. A může to být průšvih na celý život. Jak se cítím, tak se i chovám, a tak mě hodnotí druzí. Bludný kruh.

6. Výborná otázka je, co když to neudělám? Jak si budu připadat, když do toho nepůjdu? Někdy se nám do něčeho nepříjemného nechce. Nechci se dohadovat se sousedem ohledně jeho psa, který mi znepříjemňuje život. Ale jak si budu připadat, když to nechám být a nevyspím se celou noc, protože pes vyje a vyje.

7. Moje zkušenost je i ta, zvážit, kolik mě určitá rozhodnutí, zda něco budu řešit, bude stát energie a mnohdy i peněz. A zda v dané životní etapě je to moje priorita. Mohu zažít nespravedlnost v práci. Šéf mě nespravedlivě osočí z nějaké věci a budu muset ze zaměstnání odejít. Mám se pustit do bitvy na očistu svého jména, jaké mám šance a kolik mě to bude stát energie a jaký výsledek se dá očekávat. Třeba je to pro mě zcela zásadní – a často nemusí jít o daného šéfa, ale o můj postoj, se postavit za sebe. Nebo si řeknu, že je to škoda mé energie a vykašlu se na to.

Jaké vaše rozhodnutí vám přišlo nejlepší, co jste mohli udělat? A jak jste se k tomu rozhodnutí dopracovali? Co vám v tom pomohlo? Napište mi a moc ráda budu sdílet pro ostatní. Misa.dankova2020@gmail.com Děkuji.