Jsem tady pro všechny. Ale kdo je tady pro mě? Marek je starší bratr. Dnes mu je 41 let, pracuje jako vedoucí provozu. Všechno ale začalo ve třinácti – když jejich táta opustil rodinu. Zůstal doma s mámou a mladší sestrou. Vedle dědy byl jediným mužem v domácnosti. Nikdo mu to neříkal přímo, ale on to cítil: musím být silný....
Setkávám se s tím čím dál častěji. Jako psycholožka, jako lektorka, jako člověk. Někdo sedí naproti mně, mluví tiše a přitom silně. Všechno zvládá. Lidé se na něj spoléhají. Doručuje. Zůstává klidný, i když ostatní hoří. Ale když zůstane chvíli v tichu, řekne větu, která bolí: „Já vlastně nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“ Tihle lidé jsou oporami týmů. Jsou...
(A jak poznat rozdíl mezi láskou, zvykem a tichým přizpůsobením) Žijeme spolu. Spolu snídáme, vychováváme děti, platíme hypotéku. Jsme dobrý tým. A přesto mě občas přepadne zvláštní pocit. Když slyším klíče v zámku, místo radosti se ve mně něco stáhne. Už ne nohy na stole, už ne knížka v ruce. Jdu dělat to, co „by se mělo“. Ne protože musím....
Dovolená by měla být radost, že? Jenže spousta lidí v práci při slově „dovolená“ dostává tik v oku. Ne proto, že by se netěšili. Ale protože… dovolená v pracovním kontextu je logistická, emoční a někdy i existenční výzva. Bojíme se, že se něco pokazí. Že po návratu nás zavalený inbox odnese pod hladinu. Nebo že mezitím někdo přijde na to, že bez...
Ještě včera jste seděli u vody, procházeli se po horách nebo jen tak leželi na dece a říkali si:„Takhle by to mělo být pořád.“ A teď? Budík. Fronta v obchodě. E-maily. Děti, které něco potřebují. Šéf, který chce výstupy. Vy, kteří se snažíte znovu „naskočit“ – a ono to nejde. Možná znáte ten zvláštní pocit po návratu: Návrat je většinou tvrdší, než...
Před pár týdny mě dostihla situace, kterou byste asi ode mě nečekali. Já, která miluju osobní kontakt, schůzky, povídání a předávání inspirace. Já, kterou znáte jako tu, co mluví „za tři“, protože mám pocit, že když se něco děje, musí se to hned sdílet, řešit, posouvat dál.A pak to přišlo. Z ničeho nic – hlas nikde. Skočila...
Cesta zpátky k sobě – ne přes odpovědi, ale přes otázky Když jsem byla mladá, dokázalo moje rodiče rozčílit, když jsem se „jen tak flinkala“, z jejich pohledu od ničeho k ničemu. Mně to ale bezcílné nepřipadalo – ráda jsem si četla, přemýšlela, „filozofovala si jen tak pro sebe“. „Ty nemáš žádný zájem! Tebe nic nebaví. Kam vůbec směřuješ?“...
Když jsem byla malá, rozhodla jsem se uvařit tátovi špenát. Dala jsem do něj všechno… až na vajíčka. Táta ho snědl, pochválil mě, a až když dojídal, řekl: „Víš, jinak je to skvělé, ale normálně se tam dávají vajíčka.“ V tu chvíli jsem to nepochopila. Až později mi došlo, že mi právě dal mistrovskou lekci ve zpětné vazbě....
🔹 Nejen města mají své hranice.🔹 Nejen státy bojují o svá území.🔹 Nejen když si postavíme dům, první věc, kterou často uděláme, je postavit plot. Ale co my sami? Kde jsou naše osobní hranice? Kdo k nám může, kdo už ne? Někdo si k nám dovolí víc, jiný méně. Někdo naši hranici respektuje, jiný ji neustále testuje. A někdo...
Porady jsou nezbytnou součástí firemní kultury po celém světě, ale jejich styl, délka a efektivita se hodně liší. V některých zemích jsou ultra krátké a k věci, jinde se klade důraz na kolektivní diskusi nebo na neformální atmosféru. Jak dělají porady v různých zemích a co si z nich můžeme vzít do praxe? Jak vypadají porady ve světě? USA – Stručně, efektivně a jasný výsledek 💡...
Michaela Daňková