Ráda bych byla třetí zahradník

O zahradě, která mě naučila víc o lidech než mnoho školení.

Kdybyste mi před pár lety řekli, že budu po večerech sedět nad plánem zahrady a kreslit ho, asi bych tomu nevěřila. Jenže přesně to jsem dělala. Když jsme začali řešit zahradu kolem domu, měla jsem pocit, že stojím před něčím obrovským. Chtěla jsem, aby to dávalo smysl jako celek, aby tam byl dostatečný prostor pro společné posezení, zákoutí, kam si člověk zaleze s knížkou, aby tam pořád něco kvetlo a aby to byla zahrada, ve které nám bude dobře. Vůbec jsem netušila, jak se taková věc dělá. Rozhodla jsem se k tomu přistoupit profesionálně a vypsala jsem si malé výběrové řízení.

Panička a placený plevel

První pán ze zahradní firmy přijel, rozhlédl se po pozemku a během několika minut jsem získala pocit, že moje hlavní role v celém projektu bude spočívat v tom, že budu včas platit faktury a ideálně mu do toho vůbec nebudu mluvit. Možná tomu opravdu rozuměl. Když ze zahrady odjížděl, měla jsem pocit, že jsem nebyla klient, ale spíš překážka mezi ním a realizací.

Druhý pán byl ještě rychlejší. Stačilo pár minut a dozvěděla jsem se, že jsem přesně ten typ paničky, která si jednou objedná i pravidelné vytrhávání plevele. Prý bude jednodušší to rovnou přidat do nabídky. Dodnes nevím, co mě pobavilo víc. Jestli jeho jistota, že mě má přečtenou, nebo moje jistota, že si ten plevel vytrhám sama.

Zrod zahradní architektury

Po těchto dvou zkušenostech jsem udělala to, co dělám vždycky, když si nevím rady. Začala jsem se učit. Ono mi vlastně nic jiného nezbylo. Nakoupila jsem si knížky, koukala na videa a hlavně jsem začala po zahradě chodit. Sedla jsem si ráno na jedno místo, odpoledne na druhé a pozorovala, kde je slunce, kde stín, kde je příjemně a kde bych se v létě upekla zaživa.

A bylo to překvapivě zajímavé. Třeba předzahrádka na severní straně se mi původně vůbec nelíbila. Připadala mi studená, tmavá a trochu nudná. Jenže když přišla první vedra, zjistila jsem, že právě tam je nejpříjemněji. Naopak moje velkolepé plány s jižní terasou začaly dostávat první trhliny ve chvíli, kdy jsem tam bez pořádného slunečníku nevydržela ani hodinu. Po večerech jsem si pak sedala ke stolu a dětskými pastelkami kreslila svoje návrhy. Potřebovala jsem si srovnat v hlavě, kde by mohl být strom, kde lavička, kde záhon a kde si jednou sednu s kafem a knížkou. Moc mi to nešlo.

Pořád jsem měla pocit, že na to nestačím. Že někde existují lidé, kteří tomu rozumí mnohem víc než já. Lidé, kteří vidí věci, které já nikdy neuvidím. Jenže čím déle jsem se zahradou žila, tím víc jsem si uvědomovala jednu věc. Neznám názvy všech rostlin, neumím navrhnout profesionální projekt. Ale jsem to já, kdo v té zahradě bude sedět, pít kafe, běhat s konví, pozorovat ptáky a trávit tam svoje rána i večery. Jenže co s tím a hlavně jak z toho ven?

Pak přišel třetí zahradník a ten byl úplně jiný.

Nevytáhl katalog služeb, nevysvětloval mi, proč se návrhy nedělají zadarmo. Nepůsobil jako člověk, který právě přijel zachránit další nešťastnici před její vlastní nevědomostí. Chodil se mnou po zahradě, mluvil pěkně o domě, o tom, jak je zahrádka sice menší, ale členitá, jak je dobře orientovaná, a ptal se. Co se mi líbí. Co bych chtěla. Co bych nechtěla. Jak zahradu používáme. Kde ráda sedím. Co mi dělá radost. A protože se mnou jednal jako s normálním člověkem, vytáhla jsem nakonec i svoje pastelkové návrhy.

Dodnes si ten okamžik pamatuju. Bylo dlouhé ticho. Připadala jsem si tak trapně. Prohlížel si obrázky, pak zvedl hlavu a řekl:

„Vy to máte vymyšlené. Vy víte, co chcete. Máte to celkem dobré. Tady bych pár věcí upravil a vysvětlím vám proč. Pak si zajeďte do zahradnictví v Ďáblicích, tam je skvělá paní vedoucí, ta vám pomůže doladit detaily. Udělejte si to sama, to dokážete. Nejlepší na zahradě nakonec není to, jak vypadá. Nejlepší je ta radost, že vznikala pod vašima rukama a podle vašich představ.“

Možná viděl, že ze mě nebude zakázka za statisíce, možná měl jen slabší obchodní den. Všechno je možné. Ale protože to byl sympaták, raději věřím jiné variantě.

Že udělal přesně to, co se snažím dělat já při práci s lidmi. Neříkat jim, jak mají žít.

Neříkat jim, co mají chtít. Neprojektovat do nich svoje představy.

Ale pomoci jim pojmenovat, co chtějí oni sami. A dodat jim odvahu věřit, že to zvládnou.

Když člověku neberete jeho cestu

Dnes si říkám, že problém nebyl ani tak v zahradě. Problém byl v tom, že jsem sama sebe od začátku postavila do role člověka, který na to nestačí. Čekala jsem, že přijde někdo chytřejší, zkušenější a talentovanější a řekne mi, jak to mám udělat správně.

Jenže ten třetí zahradník udělal něco úplně jiného.

Nepřesvědčoval mě, že bez něj to nezvládnu. Nesnažil se mi dokázat, kolik toho ví. Vlastně mi jen pomohl uvěřit tomu, že už jsem kus práce udělala sama. Jde jen o zahradu, ale dodnes si pamatuju ten pocit. Pocit jistoty, důvěry sama v sebe. Pocit, že to dokážu. Že zvládnu koupit správné stromy, vybrat kytky, zasadit je a postupně vybudovat místo, které bude moje.

To byl ten největší dar, který mi ten den dal. Ne návrh zahrady, ale víru, že na to stačím.

Ráda bych byla třetí zahradník

Zpětně si říkám, že přesně tohle se snažím dělat i já při práci s lidmi. Když vidím člověka, který přemýšlí, hledá, má chuť se posouvat a dokáže se na sebe podívat kriticky, většinou nepotřebuje, aby mu někdo převzal volant. Často potřebuje jen trochu podpory, pár dobrých otázek, jiný pohled nebo odvahu věřit vlastním nápadům.

Samozřejmě neplatí to vždycky a všude. Někdy opravdu potřebujeme odborníka, který nám řekne, co dělat. Když mě bolí zub, nebudu si sama vrtat stoličku.  Jenže moje zkušenost je, že ať už řešíme zahradu, práci, vztahy, zdraví nebo nějaké velké životní rozhodnutí, nakonec stejně musíme rozhodnout my sami. Můžeme si vyslechnout názory odborníků, můžeme si nechat poradit, můžeme sbírat zkušenosti druhých. Ale ten poslední krok za nás nikdo neudělá.

Mám ráda chvíle, kdy mi lidé po čase napíšou: „Nakonec jsem to udělal po svém.“ Protože tehdy mám pocit, že moje práce měla smysl.

RE:BALANC, aneb jak být dobrým zahradníkem svého života

Když jsem o tom později přemýšlela, došlo mi, že vlastně úplně stejně vznikal i náš nový videobalíček RE:BALANC, praktický průvodce, jak najít svou rovnováhu. Ne od stolu, ale podobně jako moje zahrada. Tím, že jsem si sedla, dívala se kolem sebe a přemýšlela, co mi dělá dobře, co mi energii bere, čeho mám v životě moc a čeho naopak málo. Čím déle pracuji s lidmi, tím méně věřím na jednoduché návody. Na věty typu „dělejte tohle“ a „nedělejte tamto“ a za čtrnáct dní budete spokojení, odpočatí a šťastní. Život takhle nefunguje.

A právě při tvorbě RE:BALANC jsem si na toho třetího zahradníka několikrát vzpomněla. Nechtěli jsme vytvořit další videokurz, který lidem vysvětlí, jak mají žít. Chtěli jsme vytvořit průvodce pro chvíle, kdy si člověk sedne a začne si kreslit svůj vlastní plán. Začne přemýšlet, co mu energii dává a co mu ji bere, co mu v životě chybí a čeho má naopak příliš, kde má svoje oblíbená zákoutí a kam už dlouho nechodí, co by chtěl nechat růst a co je možná čas ostříhat, přesadit nebo úplně vytrhnout.

Věřím tomu, že každý z nás může být sám sobě docela dobrým zahradníkem. Když si na sebe udělá čas, když se občas zastaví, když se nebojí něco přesadit, něco ostříhat, něco nechat růst a něco naopak pustit.

Pokud máte pocit, že jste už dlouho neprošli svoji vlastní zahradu, možná je ten správný čas se na chvíli zastavit. Právě pro takové chvíle jsme vytvořili RE:BALANC, praktický průvodce jak najít svou rovnováhu.

Každý máme svoji zahradu

Ten zahradník měl pravdu, zahrada se na několik let stala mojí vášní. Zahradnictví pro mě bylo větší lákadlo než módní butik. Tolik radosti, překvapení a zadostiučinění jsem dlouho nezažila. Ale nejvíc jsem si užívala ten pocit, že vzniká něco moje.

Právě proto mi ten příběh zůstal v hlavě. Protože vlastně vůbec není o zahradě.

Každý z nás má někde svoji vlastní zahradu. Někdo novou manažerskou roli. Někdo podnikání. Někdo vztah. Někdo rozhodnutí, do kterého se mu vůbec nechce.

Občas stojíme před něčím, co vypadá obrovsky, složitě a máme pocit, že na to musí přijít někdo chytřejší, zkušenější nebo odvážnější než my. Jenže pak začneme číst, ptát se, zkoušet, přemýšlet a dělat první malé kroky. A po čase zjistíme něco zvláštního. Ten problém možná není o moc menší než na začátku.

Jen my už nejsme tak malí.

A za to jsem tomu třetímu zahradníkovi dodnes vděčná.