Mentální emigrace a jak to dopadlo s Hankou

Při kontaktu s klienty jsem si všimla, že od ledna 2021 se mnohem více rozšířila apatie a únava. Stojí nás více energie udržet se v náročném pracovním tempu. Asi i více přemýšlíme, co má smysl, co nás baví, co pro nás nemá význam.

V pracovním prostředí se v souvislosti s danou situací objevil nový jev – „mentální emigrace“. Zasahuje nejschopnější z týmu. Zpočátku je tento jev bezpříznakový. Ale když se to nechá rozjet, je to vážný problém. Mentální emigrace může přerůst v pracovní migraci.

O co jde? Z konzultací vím, že dost lidí jejich práce (nebo jejich firma) nebaví. Lidi nehlásí šéfům, že jsou nespokojení a že chtějí odejít. Plní si úkoly, ale ne s takovým nadšením, jako dříve. Zatím neví, kam by se přesunuli, ale změně by se nebránili. Je to jako ve vztahu. Už cítíme, že nás to „tak nebere“. Nic neříkáme, ale v hlavě se nám honí myšlenky o ukončení. A když to druhému řekneme, často už máme i alternativu, kam jít (a mnohdy i za kým jít). A naše rozhodnutí ukončit vztah je pro nás uzavřené.

Co s tím? Zatáhnout za ruční brzdu a nečekat, že se to vyřeší samo. Že to přejde. Většinou když na to přijdeme, bývá za 5 minut dvanáct, a to máme ještě štěstí. Nejlepší je si otevřeně s daným člověkem promluvit. Bývají to často juniorní lidé nebo tahouni. Obě skupiny jsou pro nás extra důležité, takže rozhovor je na místě.

Jestliže o daného člověka opravdu stojíme, můžeme s ním vést rozhovor ve stylu: Já tě tady chci. Omlouvám se, že jsem si nevšiml, že se něco děje…Co já můžu udělat pro to, abychom věci změnili…

 Anebo – a to je zkušenost vás čtenářů Newsletteru – když jsi za mnou nepřišel dřív, když ti něco vadilo, když jsi vyčkával, když jsi ve mně neměl důvěru, abychom to spolu řešili… a teď mě stavíš před hotovou věc, mně se to nelíbí. Respektuji tvoje rozhodnutí.

Jak tomu předejít? Nejúčinnější je si lidí všímat. Nemyslím, že vidíme jejich výsledky. Na to jsou porady. Ale všímat si jich i jako lidí. Jak se chovali dříve, jak se chovají nyní. Co dělali pro tým, pro klienta, pro nás. A co dělají v poslední době. Co je trápí, co je těší. Čím žijí v práci, čím žijí doma. Zájem o nás samotné nás nikdy nepřestane bavit a fascinovat. Stejně jako potřeba motivace je nekonečná, i potřeba upřímného zájmu o nás samotné je silným stimulem.

Kromě porad o číslech, zařaďme i individuální pravidelné rozhovory s klíčovými lidmi ze svého týmu. Abychom tušili, co se děje, abychom uměli identifikovat i začínající bezpříznakovou mentální emigraci. Není jednoduché přirozeně zařadit nový typ rozhovorů, abychom druhé spíše nevylekali a nevzbudili podezření, co to na ně zkoušíme. A pak taky poznat z náznaků, zda a co se děje. Zvlášť na online schůzkách je to docela oříšek. Ale vím, jak na to. Napište a řekneme si, jak na to jít, abyste vy sami se cítili dobře a jistě se cítila i druhá strana.

 Přeji hezké dny. A těším se na vás. Míša

A jestli mentální emigrace skočila na vás nebo na vaše lidi, pojďme to spolu probrat:

Online individuální  konzultace „Jak poznat a zatočit s mentální emigrací“ 

Obsahuje

– 60 minut individuální online konzultace (vaše situace a moje zkušenosti z jiných firem)  

– naše emailová následná konzultace (co chcete ještě doprobrat, na co se zeptat)

– posílám pomůcku na eliminaci mentální emigrace (Star list)

Chci si objednat konzultaci „Jak poznat a zatočit s mentální emigrací“

A jestli chcete číst konkrétní příběhy a zamyšlení na různá témata – stačí když uděláte odběr našeho Newsletteru a je to!

Chci se dozvědět, co je v Newsletteru a přečíst si stará čísla

Chci Newsletter odebírat a mít ho už ve čtvrtek v 7.30 ve své poště!

Pro čtenáře Newsletteru

Jak to dopadlo s Hankou a kde byl zakopaný pes

S Hankou jsme natrénovaly exit rozhovor s paní vedoucí.  Byla jsem překvapená, jak to pro Hanku bylo těžké. A potěšilo mě, že to nezametla pod koberec, a šla do toho. Důvod odchodu: „Nikdo se o mě během toho půl roku nezajímal. Ne že by mi kolegové nebo vedoucí nepomohli. Ale neptali se na to, jak žiji, jak mi je, jak se cítím. Byla jsem pro ně kolegyně na práci. Je pravda, že jsme se fyzicky nepotkali, takže se se mnou neměli o čem bavit. Neměli jsme za sebou společné teambuildingy, bowling a hospodu, nepotkávali jsme se denně v kuchyňce u kafe, že bychom si řekli, co víkend, pes atd. Nikdy mě nenapadlo, že tyhle drobnosti udělají to, že se nemáme o čem bavit. Když se mě někdo z kamarádů zeptal, kde pracuji, znala jsem název firmy, ale nevěděla jsem, jaká ta firma vlastně je. Připadala jsem si jako „nomád“, a neměla jsem žádné kořeny, vazby. Odešla jsem ze školy, ztratila jsem staré kamarády a nové v práci nezískala. Model vedoucí, že se neptá, když všechno funguje a volá, jen když je něco špatně – mi neseděl. Můj přítel je ajťák, a on říkal, buď ráda, že tě zbytečně neotravují a nemusíš sedět na zbytečných meetingách.

Má pravdu, ale mně to nevyhovovalo. Když jsem něco nevěděla, neměla jsem se koho zeptat. Kde to „okoukat“. Snažila jsem se na to přijít sama, a vlastně se mi to i hodně dařilo. Ale neměla jsem se vlastně ani komu pochlubit, „že jsem na to přišla sama“. Taky jsem zjistila, že jsem dost sociální člověk a že vyplňovat tabulky mě vlastně nebaví. Pro mě je to důležité v tom, že příště si budu hledat práci, kde jsem víc ve spojení s lidmi.“

„Exit rozhovor“ s paní vedoucí proběhl. Řekla bych, že nevěděla jak na ten „vodopád emocí“, které na ní Hanka vychrlila, reagovat. Takže řekla, že jí to mrzí a ať se domluví s personalistkou.

Můj závěr

–           Hanka si u sebe na začátku neuvědomovala, že je to vážné. Sama se trápila – až to došlo do stádia, kdy se to nedalo řešit (z jejího pohledu).  Věci by se daly třeba řešit, kdyby si zavčas řekla o pomoc, kdyby vyslala jasné signály – co chce, co potřebuje a jak je to pro ni důležité. Jak říkala „i naše konzultace o exitu“ byla pro ni užitečná, protože jsme hlavně řešily to, jak to udělat příště, aby si sama v průběhu uměla říct o pomoc.

–          Druhý můj závěr je, že na to musím myslet při koučování lidí – a připravit je na to, že v online způsobu práce – si musíme mnohem více sami o sociální kontakt říkat. Že musíme své šéfy učit, jak to mají dělat. Jak se zapojit samostatně do týmu – i když každý sedíme ve svém bytě.

–          Třetí závěr se týká paní vedoucí. Myslím, že to může být ne ojedinělý případ, kdy takhle přišli a možná ještě přijdou o řadu šikovných lidí. Stačilo by málo, ale chápu. Ke všemu musíme dospět. 

Milí čtenáři Newsletteru, děkuji za vaše příběhy na sdílení a příští čtvrtek jsme zase společně. Těším se na vás! Vaše Míša