Jak své dítě povzbudit. Je smutné, skleslé, není ve své kůži, má strach ze současné situace. Baví se o tom to ve škole se spolužáky, na sítích a jsou z toho vykolejení.

Michaela Daňková1.3. 20220

Být spolu, a to při takových aktivitách, které jsou pro vás běžné. Jít spolu nakoupit, skočit k babičce, podívat se na film, který nás společně baví. Dělat to, co nás obě strany těší a máme to rádi.
Nebát se napřímo zeptat, co se děje? Co je trápí? Jak danou situaci vnímají a hodnotí spolužáci? Co o tom píšou na sítích kamarádi? Jde o to, mít přehled o čem a jak dítě přemýšlí. Zda ji/ho to trápí, kde sbírá informace, jak o tom smýšlejí její/jeho nejbližší kamarádi.
Uznat pocity našeho dítěte. „Ano, ta včerejší projev toho blba vyvolával strach, z toho, co bude.“ „Taky jsem se lekla, jak mluvil o tom, že…“
Na emoce druhé strany se snažíme často reagovat tak, že to negujeme… „Ale prosím tě, to je blbost, žádné takové věci si nemůže dovolit, to se nestane, všechno bude v pořádku “. Druhého tím neuklidníme, ale naopak se druhý může šprajcnout a příště s námi svoje obavy nesdílet. A to by byla největší chyba.
A teprve až po akceptování emocí druhého, můžeme dodat – argumenty, fakta, naše přesvědčení, že to nedojde tak daleko. Co dělají ostatní státy. Jak reaguje Evropa. Jaké kroky se podnikají. Samozřejmě že nevíme všechno, ale něco víme, je to konkrétní a dává to naději, že to můžeme ovlivnit.
A končíme tím, že my jako rodina, jako naše domácí skupina máme svoji jistotu. Máme sami sebe. My jsme v pořádku. Zvládli jsme společně hodně. A i tohle dokážeme.
A obrátíme pozornost ke každodenním věcem. K normálním věcem. Přípravě večeře, připomenutí, že je potřeba dokoupit věci na zítřejší večeři. Jak strávíme víkend a že babička bude mít 80 let. A jak zorganizujeme oslavu.