Nevím, co chci. Výmluva, únava, nebo začátek něčeho opravdového?

Cesta zpátky k sobě – ne přes odpovědi, ale přes otázky

Když jsem byla mladá, dokázalo moje rodiče rozčílit, když jsem se „jen tak flinkala“, z jejich pohledu od ničeho k ničemu. Mně to ale bezcílné nepřipadalo – ráda jsem si četla, přemýšlela, „filozofovala si jen tak pro sebe“.

„Ty nemáš žádný zájem! Tebe nic nebaví. Kam vůbec směřuješ?“ říkali to s neklidem v hlase. Možná ze strachu. Možná proto, že ve světě, ve kterém vyrůstali oni, byl směr základem přežití.

A přiznám se – často jsem nevěděla, co odpovědět.

Dnes, když slyším podobné výčitky směřovat k dnešním mladým, zamýšlím se znovu. A jinak.

Doba, kdy „nevím“ není výjimka – ale standard

V éře nekonečných možností se stále častěji objevuje jedna věta:
„Nevím, co chci.“

• „Co mám dělat?“
• „Jak poznám, že to, co dělám, je správně?“

Příběhy dneška

Jana, 32 let, má dobrou práci, hypotéku, přátele, zdraví, je svobodná… ale má pocit, že je „nějak nedostatečná“.
„Vím, že bych měla mít cíl. SMARTovat ho. Rozporcovat jako toho slona, jak se říká – ale mně se do ničeho nechce. Nechci být efektivní. Chci být v klidu.“

Karel, 45 let, má dvě děti, jednu manželku, obě rodiče a milenku. A přesto má pocit, že neví, co chce. Se ženou je to stabilní, ale prázdné. S milenkou živé, ale nejisté. A tak visí mezi dvěma světy – a ztrácí se v obou.

Eva, 52 let, konečně trochu zpomalila. Děti už nepotřebují tolik pozornosti, ale místo úlevy přišla únava – a další „povinnost“. Tentokrát vůči stárnoucím rodičům. „Všichni něco potřebují. A já? Už ani nevím, co chci.“

Proč vlastně nevíme, co chceme?

1. Zahlcení a přetížení – rozhodovací paralýza

Psycholog Barry Schwartz ve své knize The Paradox of Choice ukazuje, že čím více možností máme, tím spíše zažíváme úzkost, paralýzu a nespokojenost.
A čím víc si můžeme vybrat, tím větší je tlak na to, abychom si vybrali správně.

Příklad: Marie hledá práci. Má otevřených 12 záložek s různými nabídkami. Každá je trochu jiná, každá má „něco za něco“. Výsledkem není volba. Výsledkem je únava. Zavře notebook a jde si pustit seriál.

2. Vnitřní odpojení – ztráta kontaktu se sebou

Neustálý režim výkonu. Emoce bokem. Tělo bolí, ale ignorujeme ho.
Nejsme líní. Jsme odpojení. Nevíme, co chceme, protože si už ani nedovolíme chtít – pro sebe.

Příklad: Honza pracuje jako manažer. Má dobrou výplatu, tým, který ho respektuje, a volné víkendy. Přesto je podrážděný, unavený. Když se ho někdo zeptá, co by chtěl, odpoví: „Já nevím. Hlavně klid.“

3. Kulisy místo odpovědí

„Chci být šťastná.“
„Chci mít rodinu.“
„Chci dělat, co mě baví.“
Ale co přesně to znamená? Jak to vypadá konkrétně v běžném dni?

Příklad: Petra chce „dělat něco smysluplného“. Když to má popsat, zjišťuje, že neví, co ji vlastně těší. A že „smysl“ má často jen tehdy, když se líbí ostatním.

Co říkají výzkumy – a proč bychom měli zpozornět

• Deloitte Global 2023 Gen Z and Millennial Survey
  • 46 % Gen Z a 39 % mileniálů cítí stres a úzkost většinu času v práci.
  • Hlavní příčiny: finanční nejistota, zdraví rodiny, tlak na výkon.
• OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj)
  • Úzkosti a deprese u mladých vzrostly o 25 % od pandemie.
  • V Česku je vysoká míra stigmatizace, takže lidé o pomoc často ani nepožádají.
• WHO (Světová zdravotnická organizace)
  • Česko má 2. nejvyšší sebevražednost mladých mužů v EU.
  • Nejčastější motivy: ztráta smyslu, osamělost, tlak na výkon.

To nejsou jen čísla. To jsou příběhy lidí, kteří zůstali v mlze tak dlouho, až přestali věřit, že se z ní dá vystoupit.

„Nevím, co chci“ není konec. Je to prostor.

Ale jen pokud se naučíme zůstat v tom tichu – a něco v něm zaslechnout.

Jak na to? Neodpovídejte. Ptejte se.

Namísto tlačení na „správné rozhodnutí“ zkuste bezpečné, otevřené otázky:

• Co mi teď nejvíc chybí – i když se to bojím přiznat?
• Kdy jsem se naposledy cítila skutečně živá – a proč?
• Co mě v dětství bavilo – a kam to zmizelo?
• Jak by vypadal den, kdy bych byla opravdu v souladu se sebou?
• Kdybych mohla začít znovu, co by tam určitě bylo?
• Co ve mně ještě dýchá, ale zatím nemělo šanci růst?

Tyto otázky nejsou o správných odpovědích. Jsou o tom znovu slyšet vlastní hlas. I když je nejistý. I když není hned jasný.

Doporučené knihy a zdroje pro další cestu

Abychom v tom tichu nezůstali úplně sami, tady je pár inspirací, které tuto cestu přirozeně podporují:

🧠 Tara Mohr – Hraj si na větší (Playing Big)

1. Rozpoznej svého vnitřního kritika
   Tara Mohr rozlišuje mezi vnitřním kritikem (hluboký hlas strachu) a vnitřní moudrostí. Kritika není třeba „vymazat“, ale pochopit jako ochranný mechanismus – naučit se ho obejít, ne umlčet.
2. Rozdíl mezi brilancí a bezpečím
   Mnoho žen se bojí „viditelnosti“. Zůstávají „brilantní v bezpečí“. Mohr nabízí konkrétní strategie, jak si všimnout momentu, kdy se samy stahujeme.
3. Startuj dřív, než se cítíš připravená
   Skvělý tip pro překonání perfekcionismu – nezačínej, až budeš „hotová“. Začni, když cítíš volání – i když se bojíš.

Viktor E. Frankl – A přesto říci životu ano (Man’s Search for Meaning) – to je můj největší oblbíenec a favorit😊

1. Smysl jako primární lidská potřeba
   Ne štěstí, ale smysl je to, co dává našemu životu pevnost. Člověk vydrží téměř cokoli, pokud ví, proč.
2. Svoboda volby mezi podnětem a reakcí
   Mezi tím, co se nám stane, a naší reakcí, existuje prostor. A právě v tom prostoru je naše svoboda.
3. Tři cesty ke smyslu
   Smysl můžeme nalézt skrze:
   • tvorbu nebo práci
   • vztahy a lásku
   • postoj k utrpení, které nemůžeme změnit

Julia Cameron – Cesta umělce (The Artist’s Way)

1. Ranní stránky (Morning Pages)
   Každé ráno napsat 3 strany rukou. Bez filtru, bez cíle. Mentální očista, která odstraňuje vnitřní šum a dostává nás k autenticitě.
2. Tvůrčí rande (Artist Date)
   Jednou týdně si vyhradit čas jen pro sebe – pro radost, inspiraci, lehkost. Ne jako úkol, ale jako pečující rituál. To mohu sama potvrdit – to dělám, je to čistá radost – a funguje to!
3. Tvořivost jako duchovní cesta
   Cameron vnímá tvoření jako návrat k sobě i k něčemu většímu – kreativitu jako formu naslouchání vnitřnímu hlasu.

Esther Perel – Mating in Captivity

1. Intimita a touha nejsou totéž
   Dlouhodobé vztahy často ztrácí jiskru, protože zaměňujeme blízkost za touhu. Touha potřebuje tajemství a vnitřní svět partnera.
2. Erotika jako jazyk svobody
   Sexualita není jen o fyzickém aktu, ale o tom, jak se cítíme živí a svobodní.
3. Rovnováha mezi potřebou bezpečí a svobody
   Zdravý vztah není jen o důvěře, ale i o respektu k individualitě druhého.

Alain de Botton – The School of Life – velmi doporučuji, myslím, že je to podstatné a pro život důležité. Představa, že každou vteřinu musíme být šťastní, se mi zdá jednak nereálná. A pak taky „příliš troufalá“. Proč by tomu tak mělo být? Copak jsme se narodili, abychom byli „imrvére“ šťastní? 

1. Nesnažme se být neustále šťastní
   de Botton bourá mýtus věčného štěstí. Smysluplný život je často nepohodlný – a to je v pořádku.
2. Poznávej své potřeby, nejen cíle
   Mnoho lidí sleduje cíle, které nejsou jejich. Učí nás zkoumat, co opravdu potřebujeme, místo toho, co „vypadá dobře“.
3. Filozofie jako návod na život
   Ukazuje, jak filozofové – od Aristotela po Kierkegaarda – mohou nabídnout konkrétní strategie pro zvládání vztahů, práce, samoty i selhání.

A jako inspiraci nabízím i náš TEST: Jak jste na tom se svými cíli?

Tento test není o známkách.
Neřekne vám, jaká práce se k vám hodí. Ale pomůže pochopit, co se děje uvnitř:

• Co vás brzdí – strach, chaos, únava?
• Co vás přirozeně táhne dopředu?
• Jaké výmluvy si říkáte – tak dlouho, až jim věříte?

Stačí si ho vytisknout, sednout si s tužkou – a jen naslouchat.

📥 Test stáhněte tady: Jak jste na tom se svými cíli?

A taky si můžete stáhnout – a vše je zdarma – jen pro vás – 

💡 TAHÁK: Změna za pár minut

Mini-nástroj pro dny, kdy nemáte sílu přemýšlet, natož plánovat.

Pomůže vám:

• Vrátit se ke svému „Proč“
• Udělat mikro-krok (stačí 5 minut!)
• Zastavit se, nadechnout a připomenout si: „To zvládnu.“

 A co když stále nevím?

To je v pořádku. Nevědět je taky odpověď.
A někdy ta nejpoctivější, kterou si můžete dát.

Ale pokud se naučíte chvíli pobýt v mlze – bez paniky, bez srovnávání, bez vysvětlování – začne se cosi měnit.

Nemusíte mít plán. Stačí cítit, že chcete být blíž sobě.

 Závěr: Příběh bez pointy

Možná nevíte, co chcete.
Možná vás to děsí.
Ale co když je to pozvání k návratu k sobě?

Ne jako k někomu, kdo má mít jasný plán –
ale jako k člověku, který hledá smysl, ticho, hlas.
A možná i nové začátky – ne z nutnosti, ale z potřeby.

Až se vás zase někdo zeptá, co chcete –
neodpovídejte.
Zeptejte se zpátky:
„A co bychom mohli chtít, kdybychom si to dovolili?“

Těším se na vaše psaní a přeji vám – ať je vám s vámi – moc pěkně. S cílem, bez cíle, ale určitě s láskou. K sobě.