Když jsem byla mladá, dokázalo moje rodiče rozčílit, když jsem se „jen tak flinkala“, z jejich pohledu od ničeho k ničemu. Mně to ale bezcílné nepřipadalo – ráda jsem si četla, přemýšlela, „filozofovala si jen tak pro sebe“.
„Ty nemáš žádný zájem! Tebe nic nebaví. Kam vůbec směřuješ?“
říkali to s neklidem v hlase. Možná ze strachu. Možná proto, že ve světě, ve kterém vyrůstali oni, byl směr základem přežití.
A přiznám se – často jsem nevěděla, co odpovědět.
Dnes, když slyším podobné výčitky směřovat k dnešním mladým, zamýšlím se znovu. A jinak.
V éře nekonečných možností se stále častěji objevuje jedna věta:
Jana, 32 let – má práci, hypotéku, přátele, zdraví – a pocit, že je „nějak nedostatečná“.
Karel, 45 let – má rodinu i milenku – a stejně neví, co chce.
Eva, 52 let – místo úlevy přichází únava. „Všichni něco potřebují. A já? Už ani nevím, co chci.“
Více možností = více úzkosti. Příliš volby nás unavuje.
Nejsme líní. Jsme odpojení. Od těla, emocí, potřeb.
„Chci být šťastná.“ Ale jak vypadá konkrétně takový den?
Ale jen pokud v něm zůstaneme – chvíli v tichu, bez paniky.
Tara Mohr – Hraj si na větší
Viktor E. Frankl – A přesto říci životu ano
Julia Cameron – Cesta umělce
Esther Perel – Mating in Captivity
Alain de Botton – The School of Life
Tento test není o známkách. Ale pomůže vám pochopit:
📥 Stáhnout zdarma na webu:
👉 Jak jste na tom se svými cíli? – ke stažení
Mini nástroj pro dny, kdy nemáte sílu přemýšlet. Pomůže vám:
📥 Získáte ho zdarma – po zadání e-mailu:
👉 Změna za pár minut – ke stažení
To je v pořádku. I mlha je fáze. A někdy nejpoctivější odpověď.
Možná nevíte, co chcete. Ale možná je to jen pozvání.
K návratu k sobě – ne jako někdo, kdo má plán, ale kdo hledá smysl, ticho, hlas.
Až se vás zase někdo zeptá, co chcete – neodpovídejte.
Zeptejte se zpátky:
„A co bychom mohli chtít, kdybychom si to dovolili?“