Mám všechno. A přesto se cítím ztracená.

Na papíře dokonalý život

Moje kamarádka Alice mi u vína svěřila svůj příběh s tím, že to neumí rozseknout sama a s jejím dovolením to předávám dál. Může se to týkat každého z nás.

Mám manžela, mám dvě zdravé krásné děti, rodina nám funguje. Nic nám nechybí. Máme se dobře. Ale já mám pocit, že jsem se v tom někde ztratila.

Svého muže jsem si vybrala po zralé úvaze. Byl (a je pořád!) sportovec, je štíhlý, vypadá dobře. Je to slušný člověk, pracuje, vydělává peníze, má mě rád, má rád děti. Dělá pro nás všechno, co je potřeba. Hezky vychází s mojí mámou, když ona něco potřebuje, nikdy nemá problém, aby jí pomohl.

Naše děti jsou moje všechno. Máme dvě holky, zdravé, krásné, dobré výsledky ve škole, sportují a je s nimi velká legrace. Máme dobré vztahy s oběma rodinami, všichni si pomáháme. Materiálně jsme na tom nadprůměrně. Malý rodinný domek, lyže v zimě, moře a hory v létě.

Ztrácím samu sebe

Nikdy jsem to nikomu neřekla. A možná nejvíc ze všeho se stydím to přiznat sama sobě. Vždyť mám všechno, co jsem si kdy přála. Mám krásnou rodinu, bezpečný domov, nikdo není nemocný, nic zásadního nechybí. Nemám si na co stěžovat.

A přesto… někdy mám pocit, že jsem se v tom všem někde ztratila já sama. Jako by se vytratila ta moje vnitřní jiskra. Když o tom jen na chvilku začnu přemýšlet, rychle to radši zaženu.

Občas se ten tichý vnitřní hlas ozve. Není hlasitý, ale vím, že tam je. A já pak jdu běhat, pustím se do oken, něco si koupím… nebo si dám o skleničku víc. Jako bych tím chtěla ten hlásek utišit. Ale on se zase vrátí.

Návrat minulosti

Před rokem jsem jela na třídní sraz z gymnázia. Bylo to zase fajn, jako vždycky, ale tentokrát to bylo zároveň jiné. Slovo dalo slovo, k tomu sklenička navíc, a už jsme se svoji starou láskou drželi za ruce.

Nikdy se mi to nestalo. Nic se nestalo. Jsem dospělá žena, takže tohle není to, co bych si vyčítala. Největší zážitek pro mě byl, že jsme si hodiny povídali, smáli se, pořád jsme si měli co říkat, byla tam jiskra, radost, napětí…

Myslela jsem, že to přejde

Po srazu jsme si začali psát. Nejdřív úplně nevinně. Pár milých zpráv, přání dobrého rána. Ale bylo to jiné. Těšilo mě, že se mě někdo zeptal, jak jsem spala, co mě dneska čeká, jak dopadlo to jednání s klientem, ze kterého jsem byla nervózní.

A pak jsme si začali volat. Hluboké, klidné hovory, kde bylo místo na emoce, sny, strachy, i obyčejné radosti. Jako bych se znovu mohla nadechnout. Jako bych konečně zase byla někdo víc než jen součást každodenní rutiny.

Posílali jsme si i fotky,  nic přes čáru. Jen útržky běžného dne: on na běhu, jak se zastavil u západu slunce. Já v autě cestou do práce, s kelímkem kávy v ruce. Bylo v tom něco strašně lidského. Blízkost, kterou jsem dlouho nezažila.

Bylo to něžné, hravé, občas jsme se i škádlili. A pod tím vším rostlo něco, co jsem neuměla zastavit. Když pak přijel „jen na kafe“, najednou bylo jasné, že už bez sebe nedokážeme být.

Nestýkáme se často. Nechceme ani jedné rodině ublížit. Ale zjistili jsme, že už nechceme žít tak, jak jsme žili předtím. Že chceme být regulérně spolu. On má jednoho syna, já mám dvě dcery. A do toho fungující rodinnou síť na obou stranách.

Co teď?

Stojím na křižovatce. A žádná cesta není snadná.

1. Mám to nechat jen na té úrovni, jak to je teď? Že se vidíme jen občas, voláme si, jsme myšlenkami spolu, ale rodiny neboříme? Mám strach, že tohle už nezvládnu. Bez něj je život pro mne jen přežívání.
2. Mám s ním přerušit kontakt a brát to tak, že mě pálí dobré bydlo a že pro své děti udělám nejlépe, když od toho odejdu a nikdo se to nedoví?
3. Mám se s tím svěřit manželovi a hledat nějaký kompromis? Nevím jaký, nevím jak, ale je mi hloupé svého muže podvádět. Protože tenhle vztah není jen nějaký flirt.
4. Mám zbořit mosty, rozvést se a jít do vztahu s tím druhým?
5. Nebo něco úplně jiného?

Otázka pro vás:

Milí čtenáři, co byste dělali vy sami? Zažili jste něco podobného? Pro jakou variantu jste se rozhodli, a jak to vidíte dnes?

Moje pochybnosti

• Co když svým dětem nenávratně ublížím? Jejich táta je opravdu dobrý člověk a já nechci, aby měly pocit, že je pro mě nedostatečný. Vzali jsme se z lásky, děti milujeme, není chyba u manžela, natož u dětí.
• Co když holky se mnou nebudou chtít žít s novým partnerem? Nejsem připravená na to, že bychom měli střídavou péči. Jsem připravená se nastěhovat někam poblíž, chci, aby se děti se svými rodiči stýkaly. Ale aby moje holky bydlely se mnou.
• Co když naše láska s novým partnerem, která je teď zakázaná, výjimečná… v normálním vztahu zevšední?
• Co když nový partner v průběhu života se mnou zjistí, že nejsem taková hvězda, za jakou mě pokládal? A bude litovat svého rozhodnutí odejít z původní rodiny?
• Co když mě odvrhne moje máma a moje širší rodina? Manžel pro mamku vždycky dělá všechno, má ho ráda, bere ho jako svého syna. A stejně oblíbený je v naší celé široké rodině. Od tetiček, přes sestřenice a kamarády.
• Co když já nezapadnu do jeho rodiny? Co když mě nevezmou jeho bratři, kteří jsou pro něj velmi důležití?
• Jak budou děti vnímat sníženou životní úroveň? Nebudu mít na to, jezdit s nimi dvakrát ročně na hory a na dvě dovolené.
• Co když si nebudeme vyhovovat v běžném rodinném životě? Já jsem zvyklá na to, že manžel udržuje pořádek, bez řečí věci opraví, zařídí, sám vidí, co je kde potřeba udělat.
• Co když…?

Kompromis, nebo něco víc?

Co byste Alici poradili, jak se má zachovat. Řešil někdo ve vašem okolí stejné dilema. Nebo dokonce vy sami jste stáli na křižovatce vašeho život. Byli jsme v roli Alice nebo jednoho z parterů. Nebo to byl příběh vašich rodičů? Jak jste se mezi mlýnskými kameny cítili?

Možná jste si při čtení říkali, že to přehání. A možná vás někde uvnitř píchlo, protože víte, že nepřehání vůbec. Takové věci se špatně vyslovují nahlas. Často je raději zlehčíme nebo přejdeme. Jenže tím nezmizí.

Pokud si sami nejste jistí, co se ve vašem vztahu děje, jestli je to jen náročné období, nebo jestli mezi vámi opravdu něco vyhasíná, připravila jsem jednoduchý test. Když budete chtít, pošlu vám ho e-mailem. Stačí ho vyplnit níže.

Jak na zpětnou vazbu doma jak mluvit tak, aby se věci posunuly, ne vyhrotily. K tomu jsem připravila i videobalíček o komunikaci a hranicích, který využijete nejen doma, ale i v práci. Odkaz na něj najdete zde.

Každý čtvrtek navíc vychází newsletter o vztazích, pracovních situacích a tom, jak si v tom všem zachovat klid a zdravé hranice. Pokud ještě newsletter neodebíráte, můžete se přihlásit tady.