Když začínám na novém místě 

Může to být nová firma, kam jsme nastoupili. Nebo zbrusu nové oddělení, nebo jsme dostali nového šéfa a nové kolegy. Nebo máme na starosti nový druh práce.

Ve starém prostředí, při známé práci a s lidmi, které máme už načtené, to jde snadno. Víme, co můžeme, co nemůžeme, na co si dát pozor. Ale nová práce je jiné kafe. 

1. Nechtěj od sebe všechno hned teď na jedničku!

Často největší „tlačič a kritik“ jsme jen my sami. 

Zdá se nám, že za pár dnů bychom měli být stejně dobří jako v naší staré práci.

2. Pocity nejistoty a pochybování o sobě samých jsou NORMÁLNÍ!

(Naopak to svědčí o tom, že máme dobrou sebereflexi. Jenom hlupák by se považoval za hvězdu v novém prostředí.)

3. Dotýká se tě mnohem více, co říkají druzí

V každé práci jsou lidé, kteří „něco plácnou“, a nepřemýšlejí o tom. Když je známe, víme, že se takhle chovají ke všem a nebereme si to osobně. Ale když jsme noví, jsme mnohem citlivější na poznámky druhých. Jsme zranitelnější a možná i vztahovačnější. Ne všechno, co kdo říká, se nás týká. A ne všechno je pravda.

Jak dlouho pochybnosti trvají?

  Záleží na míře změny. Jestli „jenom“ měníme obsah práce, nebo máme nový      kolektiv nebo jsme nastoupili do úplně jiné firmy. Můžeme se cítit nejistě týden, měsíc. A není neobvyklé, když nám bude trvat kvartál, půl roku, rok…než si věci naplno sednou a my budeme „ve svém živlu“.

Při větší změně si můžeme říkat: 

• „Nebylo by lepší zůstat u toho starého?“
• „Co když na to nemám? Co když se to nenaučím? Co když to nezvládnu?“
• „Nejsem na to starý/mladý, mám dostatečné znalosti?“
• „Berou mě lidi kolem jako člověka na svém místě?“
• „Já se do daného týmu nehodím… jsou jiní… mladší/starší, nesedí mi ženský kolektiv… jsme tady jenom dvě ženy…“
• „Nikdy jsem nedělal vedoucího… a nebylo mi líp, když jsem byl řadový člověk?“
• „Stojí mi to za to? Baví mě to? Je to to, co jsem chtěl/chtěla?

Je normální o sobě pochybovat. Nechte pochybnosti pochybnostmi. Dejte jim čas a prostor, ať vznikají, odcházejí. Nemusíme se v tom utápět, rozebírat. Když se jim nebudeme věnovat, postupně odejdou. 

Na pochybnosti si dejme deadliny. Dejte tomu čas. Měsíc, dva, zkušební doba…. A pak teprve se jimi zabývejte.

HLAVNÍ ÚKOLY, KDYŽ NĚKDE NOVĚ ZAČÍNÁME

• První úkol je ZAPADNOUT do nového prostředí. 

• A druhý úkol je tam PATŘIT!

ZAPADNOUT znamená, nejprve se dívat, sledovat, dávat pozor – co je důležité, co se hodnotí kriticky, se je norma a co je „mimo“. Poslouchat, dívat se…. Nemluvit, nekonat. Naším cílem není být aktivní a ukázat, jakou jsme posilou, ale „jen„ zapadnout“. 

A PATŘIT představuje pomalé, postupné a nenásilné navazování individuálních kontaktů s týmem, šéfem, klienty. Nejvíce jsme druhým sympatičtí, když se zajímáme o ně. Ne když mluvíme o sobě. Stačí drobnost. Zeptat se kolegy na něco z jeho práce a ocenit ho. Poděkovat, poprosit. Zeptat se, zda někdo nechce uvařit kafe. Nebo vzít něco z kavárny, když tam jdeme. Nepodbízet se, ale jemně se zajímat.

ZÁVĚR 

• Nespěchejme na sebe, nechtějme být hned dokonalí a všemu rozumět. Nová práce, nová pozice, noví lidé – všechno chce svůj čas.

• Pochybnosti o sobě jsou normální! A dejme si deadliny, kdy si řekneme „zůstaneme – nezůstaneme, má to smysl – nemá to smysl“.

DOPORUČENÍ

• První úkol je ZAPADNOUT.

• Druhý úkol je PATŘIT.

• Výjimečnost a náš osobitý přístup bude mít příležitost se ukázat později.