Kolik míčků máme teď ve vzduchu?

Michaela Daňková9.10. 20240

„PŘEDSTAVTE SI ŽIVOT JAKO HRU, KDE 24 HODIN DENNĚ ŽONGLUJETE S PĚTI MÍČKY
– práce, rodina, zdraví, přátelé, smysl života – A SNAŽÍTE SE JE UDRŽET VE VZDUCHU.“
Dave Logan (autor citátu) vypadá, že to ve svém životě umí. Dělal v rádiu, má podcast, byl a je úspěšný, vypadá akčně, vesele, je mu 70 a furt „jede“.
Mně přijde 5 míčků hodně. Těžké je, že jsou ve vzduchu najednou. Jak jeden spadne, už vám chybí klíčový element v životě. Když nejsme zdraví, a to klidně stačí mít naražený malíček, ovlivní nás to. Jak v práci – třeba se s tím nedá moc psát, i v rodině – škrábání brambor musí dělat někdo jiný. A to nemluvím o tom, že jsme otrávení a naštvaní a lezeme na nervy i sami sobě.

Chce to být ve střehu a mít všechny míčky v zorném poli pořád.

Napadají mě k tomu zvídavé otázky:
a Kolika prioritám se věnujeme? Kolik mi to zabere času a stojí mně to stojí energie? Jak to dávám?

– Odložili jsme si nějaký míček stranou? Třeba to teď mohou být kamarádi, protože stíháme chodit do práce a starat se o rodinu. A na víc nemám čas. Jak dlouho budou kamarádi čekat, než je vrátíme do hry? Já jsem během covidu přišla o přátele, se kterými se mi nepodařilo pokračovat. Moc jsem se soustředila na práci, a důsledky se projevily.

– Je nějaký míček, který jsme do hry nezařadili? Může to být třeba zdraví. Dokud nám nic není, proč bych to řešila.

– Je nějaká speciální otázka, oblast, téma…které naopak udržujeme aktivně ve hře?
Poctivě se zkouším pravidelně zamýšlet, čemu a v jaké intenzitě se věnuji. Někdy mám radost, že pravidelně dělám dlouhé a rychlé procházky, někdy že se věnuji snídaním a zdravé stravě. Jindy bych si dala jedničku za aktivity v rodině. Práce je trvalka, kterou naopak musím krotit, aby nebyla ve vzduchu permanentně. Stále častěji mě dostihuje otázka smyslu života. Ať je to v okamžicích, které nás emočně zasáhnou – třeba smrt psychologa Ptáčka, nebo vážná nemoc kamaráda, rozhodnutí přítelkyně omezit práci, a věnovat se sobě a rodině. Zrovna otázka smyslu se nyní často objevuje jako téma na koučinku. A to zejména u mladých lidí. Je to to, co chci? Co vlastně chci a jaký je můj smysl života?

Důležité a zároveň poctivé za mě je si uvědomit, že nejsem perpetuum mobile. Že není problém v prokrastinaci. Že bych si měla lépe zorganizovat čas a být výkonnější.

Ale že je důležité si umět i udělat čas a prostor na to, co chci. Ne zvládat více, ale naopak něco nebo někoho „vyřadit ze hry“.

Umět se naučit říkat NE! Nebýt ten jediný, na kterého se šéf může spolehnout a dává mu práci navíc. Říct NE svému partnerovi, který „si neumí“ uvařit oběd. NE kolegyni, která potřebuje vyslechnout – po tisící – jak to zvládat se svoji hysterickou maminkou.
Uvědomovat si hranice. Že nejsem tady pro každého na stisknutí jednoho tlačítka. Že nejsem vždy připravená pomoci, že nechci něco řešit, že nechci být za něco zodpovědná. Ne každý problém, který se v mém okolí objeví, je moje starost. Nemohu být zodpovědná za fungování rodiny mého syna.
Umět odhalit a reagovat na manipulátory. Uvědomit si, že nejsem jediné dítě, které musí své mamince pomoci tento týden na chatě s natíráním plotu. Že jsou i mí dva bratři stejně kompetentní. A nebrat si osobně manipulativní věty maminky, „Kdybys mě měla ráda, tak bys přijela…vždyť ty víš, že brácha na to není…“
Umět pracovat se šéfem nebo kolegou, který se mnou nehraje fér hru. Jsou to toxické osoby a zatahují mě do věcí, které mi nic nepřinášejí. Naopak mi berou spoustu energie.

Je potřeba se postavit za sebe, být asertivnější, více myslet jen na sebe, na svoje potřeby a přání. Umět se ohradit, ale zároveň se pak z toho nehroutit. Zachovat si dobré vztahy, být s druhými v pohodě, ale cítit se dobře. Udělat si čas a prostor pro sebe. I pro svých pět míčků.